Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Co čekáme od žáků?

Zdá se mi, že existují dvě skupiny učitelů: ti, kteří mají o žácích mnoho iluzí, a pak ti úspěšní…Je to vlastně paradox: Právě ti zdánlivě bezchybní a laskovostí puzení učitelé tak často ve třídě prohrávají. Mají vůči svým žákům nepřiměřená očekávání. Absolutně věří v morálku, spravedlnost, a hlavně vděčnost těch malých, nevinných stvoření v lavicích. Jsou to učitelé, kteří vám řeknou: „Něco takového by mi nikdy nemohli udělat. Já jim naprosto věřím.“ Jsou to ti učitelé, kteří jsou pak zklamáni a (neprávem) rozhořčeni. (Dojde k tomu zákonitě – žáci nejsou svatí, mimoto nejednají ve škole jako jednotlivci, ale často jako skupina, v níž pro ně platí jiná morální měřítka. A konečně mnozí pokládají školu a vůbec svět dospělých za válečné pole, na kterém jsou právě oni v nevýhodě, což v jejich očích ospravedlňuje nefér postupy.) Právě tito učitelé se cítí překvapeni a osobně dotčeni, když žáci při písemce opisují nebo když se vyhnou zadanému úkolu. Jsou uraženi, ale ve své šlechetnosti žákům nakonec odpustí, když je předtím seřvou a ve sborovně pomluví.

foto_soustredeni07 084A pak jsou tu ti druzí: učitelé, kteří o svých žácích mluví vřele a srdečně jako o zmetcích a blbounech, kosí je hlava nehlava – a neuvěřitelně si s nimi rozumějí. Nejsou dotčeni a nejsou uraženi, když žáci při písemkách opisují, ale zato jim bez diskuse test seberou a napálí kuli jak hrom. A žáci je ctí a o přestávce za nimi přijdou jen tak si popovídat. Jak je to možné, ptám se…

Snad je to ve vztahu učitele k sobě samému. Jsem se sebou věčně nespokojen? Trápím sám sebe svou existencí? Neumím si odpustit? Vrtám se důkladně v každé své prohře? A hlavně: Mám rád lidi, pokud si to zaslouží? Pak budu asi světem zklamán a ty nevděčné děti mě ve třídě roznesou.

Anebo o sobě vím, že jsem v podstatě čuně, ale umím s tím žít? Jsem rád na světě? Umím si (s klením, ale realisticky) odpustit vlastní prohřešky? Soustředím se na cíl, a ne na neúspěchy? A hlavně: Mám rád lidi (žádné „pokud“)? Pak se přes zklamání nakonec vždy přenesu a děti ve třídě mě budou respektovat a možná i milovat pro mou jistotu, humor a lásku.

Protože dětství není snadný věk; a děti nepřiznaně, ale nezřízeně touží po jistotě, humoru a lásce.

(Text byl převzat z mého staršího, již neexistujícího blogu a mírně upraven.)


    nikdo zatím nehodnotil

5 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Mě se váš názor líbí..jo, myslím, že je to střízlivý, realistický a přitom laskavý náhled na běžnou školní situaci

  2. avatar

    Nejen na školní...

  3. avatar

    Ondřeji, děkuji za Váš příspěvek. Kolikrát jsem si říkala, že se to celé vlastně odvíjí ode mne, nakolik jsem si v dobrém smyslu jistá sebou, nakolik se sebou umím být. Hezky jste vyjádřil, co také cítím. Zároveň je to to nejtěžší, co se dospělák musí naučit... aby mohl být pro děti oporou.

  4. avatar

    Ondřeji, děkuji za Váš příspěvek. Pohladil mne po duši a ubezpečil mne, že to s těmi učiteli ještě není úplně ztracené ;-)
    Díky. P.

  5. avatar

    Mluvíte mi z duše. Kdo nerozumí sobě, má problémy s komunikací i vztahy s lidmi.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.