Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Nulťáčci, těšíte se do školy?

Pořád jich přibývá. Škol, které otevírají „nulté ročníky“ pro děti s odkladem školní docházky. Kolegyně z prvních tříd jásají: do prvních tříd jim chodí více dětí, které už není třeba učit základním pracovním návykům. Rodiče jásají: bez výčitek svědomí mohou svým potomkům vyběhávat u doktorů odklady. Děti se uklidní: do první třídy sice nejdou, ale nemusí se sklopenýma očima přiznávat babičkám, že ještě chodí do školky – chodí přece do školy, byť do „nulťáku“…

Nu, nelíbí se mi to. Naprosto netvrdím, že neexistují děti, kterým by tato instituce mohla pomoci. Znám ve svém okolí nejméně dvě děti, kterým nultý ročník dozajista prospěl nebo jejich začlenění do něj alespoň dobře chápu. Ale přesto si troufám tvrdit, že obecně vzato, jako trend, jsou nulté ročníky zlozvyk a neřád.

Školní rok je dlouhá doba, pro šestileté dítě dokonce velmi dlouhá. I nultý ročník je třeba naplnit programem a činností. Nedokážu si představit, že se do nultých ročníků nakonec nepřestěhuje leccos z činností, které donedávna zaměstnávaly teprve prvňáčky. Už dnes dosti hluboká propast mezi šestiletými prvňáčky a těmi s odkladem se ještě prohloubí. Houf „vycvičených“ nulťáčků bude v prvním ročníku nutně daleko před těmi, kteří standardně v šesti letech nastoupili do školy. Což opět zákonitě povede k dalším odkladům: vždyť nechali byste jako rodiče své dítě trápit se ve třídě, kde před ním mají všichni takový náskok? Školní docházka se tedy časem protáhne o další rok, maturita v jednadvaceti se stane běžnou… To je to, co chceme?

Připadá mi, že nulté ročníky představují hledání snadné a líbivé cesty z problému, který je daleko zásadnější: dnešní základní (a mateřské) školy se nedokáží věnovat dětem individuálně. Podle reformy i podle zdravého rozumu je to jejich první povinnost, jenže to zkrátka není možné. Společnost k tomu přetíženým učitelům prostě nevytváří potřebné podmínky (například tlak zřizovatele na vytváření prvních tříd o počtu 33 žáků je běžně známou praxí, a to je jen jeden z mnoha klacků pod nohy snaze o individuální přístup). Znám mateřské školy, které dokonce už zcela rezignovaly na jakoukoli předškolní průpravu nejstarších dětí, o individuální péči ani nemluvě. Požadavky zřizovatele a rodičů jsou docela odlišné.

Přitom ve správně nastaveném systému by odkladů nemuselo být ani zdaleka tolik, vždyť kolik rodičů se pokouší (a to i úspěšně) získat pro své dítě odklad s legračním odůvodněním „on ještě neumí číst a je mu teprve šest“. No jistě, mezi bezmála osmiletými znuděnými čtenáři takovému dítěti asi v první třídě moc dobře nebude. Zvlášť když si paní učitelka bude pochvalovat, co všechno už ty děti krásně umějí (až na těch několik šestiletých chudáčků, co k nám bohužel nechodili do nultého ročníku…)

Skutečně se domnívám, že nulté ročníky jsou cestou, jak se vylhat ze špatného svědomí: dětem se správně nevěnujeme. Ani doma, ani v posledním ročníku mateřské školy, a už vůbec ne v přeplněných prvních třídách. Nedkážeme respektovat jejich individualitu, jejich vlastní tempo práce a vývoje, zkrátka nedokážeme k nim přistupovat jako k osobnostem. A tak zřídíme „nulťáky“ a budeme doufat, že o rok starší děti naše špatné zacházení lépe snesou.

Vlk se nažere, o celistvost kozy mám ale silné obavy…

(A ještě jedno pées: nejsem elementarista a v oboru dětí na přelomu MŠ/ZŠ se pohybuji daleko spíše jako rodič, nežli jako kantor. Rád si nechám poradit, ba i vynadat za své pomýlené názory, jsou-li skutečně takové. Nic by mě nepotěšilo víc, než kdyby mě někdo z přítomných odborníků dokázal přesvědčit, že se ve svých pesimistických odhadech pletu…)


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.